Student a závodník Jan Čejka: Z bazénu rovnou za počítač

24. 1. 2022

Loni bojoval plavec Jan Čejka o olympijskou medaili v Tokiu. V září nastoupil na Univerzitu Pardubice, a zatímco studuje obor Informační technologie, pokusí se ladit formu na olympiádu v Paříži.

Pamatujete si, co se stalo v pátek 21. května 2021?

Pamatuju, byl jsem na mistrovství Evropy v Budapešti a podařilo se mi zaplavat limit na olympiádu.

To je sen každého sportovce. Co to ve vás vyvolalo?

Bylo to naprosto neuvěřitelné. V pátek jsem sice moc nevnímal, protože jsem to zaplaval v rozplavbách, takže jsem před sebou měl ještě semifinále, na které jsem se potřeboval soustředit. Nemohl jsem to tedy hned oslavit, ale v sobotu a v neděli se mi to rozleželo a začaly přicházet nejsilnější pocity.

Postup na olympiádu vám v roce 2019 unikl o jedinou setinu. V běžném životě je setina sekundy v podstatě nic, v plavání ale hodně. Zkoumal jste, kde by se dala nahnat?

Setina není skoro nic, ale v plavání rozhoduje a může udělat takto velký rozdíl. S trenérem jsme to hodně zkoumali na videu, dělali jsme rozbor závodu a zjistili jsme, že ta jedna setina se dá najít téměř kdekoli – třeba na rychlejším startu, rychlejší obrátce, lepším výjezdu. Díky tomuto závodu jsme si s trenérem uvědomili, že nám unikalo hodně detailů.

Olympiádu jste měl na dosah. Mistrovství Evropy, kde jste mohl získat letenku, se ale nakonec o rok posunulo kvůli koronaviru. Štvalo vás to, nebo vám to dalo naopak víc času na přípravu?

Štvalo mě to, protože kromě mistrovství se zrušily i další závody. Bylo pro mě těžké hledat motivaci pro trénink, jelikož jsem neměl po dlouhou dobu kde zkusit, jestli se zlepšuju, nebo ne. Sice jsem měl na trénink více času, ale v „pěkně“ zvláštní době, kdy byly všechny bazény zavřené.

Do bazénu jste nemohl několik měsíců. Jak jste trénink nahrazoval?

Nedostal jsem se do vody skoro tři měsíce. Zrovna jsem se vrátil z dvouměsíčního soustředění v Africe a dva dny po příletu všechno zavřeli. Byl jsem ve velmi dobré formě a pak přišel velký výpadek. Snažil jsem se proto trénovat, co to šlo, alespoň doma, kde jsem si udělal posilovnu, trénoval jsem na airbiku na balkóně a chodil běhat.

Lze simulovat plavání a tempa na suchu?

Plavání nenahradí skoro nic. Stále mi scházel pocit, že jsem ve vodě, a bez toho jsem nemohl trénovat správný záběr nebo aby mi voda neprokluzovala. Dá se to trochu napodobit odporovými gumami, které jsem si přivázal a zkoušel si dělat záběr. Svaly se sice zapojily, ale voda tam i tak velmi chyběla.

Jak dlouho trvalo, než jste se dostal zpátky do formy?

Hodně, hodně dlouho. Plavalo se mi potom hrozně špatně. Je pro mě velmi náročné začínat po dlouhé době bez bazénu, necítím tu vodu, necítím ten záběr a přijde mi, jako bych do vody nepatřil. Trvá řádově několik týdnů, než získám pocit, že plavu dobře.

Přes všechny komplikace jste zvládl vybojovat start na olympiádě. Jaká jste měl očekávání?

Samozřejmě jsem chtěl podat nejlepší výkon a překonat osobní rekord. Nečekal jsem, že bych měl na finále nebo umístění, to rozhodně ne, ale chtěl jsem předvést, že jsem v lepší formě. Nakonec se mi to nepovedlo a svůj cíl jsem nepřekonal. Za osobákem jsem zaostal více než vteřinu, což mě v tu chvíli hodně mrzelo, protože jsem skončil na prahu semifinále. Na začátku jsem vystartoval pomalu a pak už jsem to nemohl dohnat.

Jak se závodilo bez diváků?

Pro mě to tak zvláštní nebylo, protože na plavání v Česku moc lidí nechodí. Navíc jsou plavecké výpravy docela veliké, takže v hledišti seděli plavci, kteří zrovna nezávodili, což nakonec udělalo slušnou kulisu. Ale bylo mi líto, když jsem v televizi koukal na jiné sporty, například na tenis nebo basket, kde byly haly úplně prázdné. Hodně jsem to vnímal také na zahájení, kdy jsme byli na stadionu asi pro 70 tisíc lidí a koukali jsme do prázdných tribun. To bylo dost zvláštní a smutné.

Měl jste na olympiádě nalakovaný jeden nehet na ruce. Co to mělo znamenat?

To byl nápad a taková spontánní akce plavkyně Simony Kubové. Zeptala se mě, jestli nechci na nehet namalovat českou vlajku. A já do toho šel. Namalovala mi ji na oba prsteníčky a vydrželo mi to přes celou olympiádu. Když jsem se rozplavával, tak ostatní plavci zvědavě sledovali, co to tam mám.

Jako vzpomínku na Tokio jste si nechal vytetovat olympijské kruhy.

Jojo, nejdřív jsem si říkal, že je to takové klišé, protože mnoho olympijských sportovců má toto tetování. Na druhou stranu jsem si od malička sliboval, že jestli se dostanu na olympiádu, nechám si je nakreslit. Teď to vnímám jako hezkou vzpomínku na to, že jsem tam byl. Také je to pro mě motivace na Paříž. Každý den se podívám do zrcadla, vidím olympijské kruhy a říkám si, že jsem ještě s plaváním neskončil a chci v Paříži něco ukázat.

S čerstvým tetováním se nemůžete nějaký čas koupat. Dodržel jste rekonvalescenční dobu?

Dodržel, nešel jsem do vody několik dní, aby se mi to zahojilo. Trenér z toho sice moc nadšený nebyl (smích), ale já jsem si alespoň odpočinul.

Jak vypadá váš běžný den?

Skoro každý den začíná tréninkem. Chodím plavat od šesti hodin, od osmi do devíti jsem v posilovně. Potom musím běžet do školy, kde jsem většinou do 14 hodin. Pak mě od 16 do 18 čeká zase trénink a nakonec zajdu ještě do posilovny nebo se protáhnu.

To je několik hodin tréninku denně. Kde je prostor pro studium?

V průměru to dá pět hodin denně, takže je těžké najít nějaký čas na učení. Proto se to snažím vmáčknout, kam se dá. Před školou, večer po tréninku, kdy to jde. Často ale přijdu domů a jdu rovnou spát.

Na jaké pozici je pro vás sport a plavání na stupnici od jedné do deseti?

Určitě na desítce.

A vzdělání?

Vzhledem k tomu, že plaváním se uživit nedá, je pro mě velmi důležité i vzdělání. Plavání má prioritu, ale vzdělání je hned za ním. Řekl bych tak na osmičce (smích).

A co je tedy na devítce?

Na devítce by byl čas strávený s mými blízkými.

Podle čeho jste vybíral vysokou školu?

I tady hrálo roli plavání. Pardubice byly jasná volba, protože tu máme nejlepší bazén v Česku. Navíc tu mám super trenéra, takže jsem nechtěl nikam odcházet. Zajímaly mě informační technologie, které se vyučují na Fakultě elektrotechniky a informatiky, tak jsem to zkusil.

Vrcholový sportovec a IT. To asi není úplně obvyklá kombinace.

To není (smích), ale doufám, že to nějak půjde dohromady a poperu se s tím.

Byl jste na nějakém seznamováku, máte na takové věci vůbec čas?

Nebyl jsem, protože by to pro mě byl výpadek z tréninku, a to je nepřípustné. To by mě trenér hnal (smích). Je pravda, že mi moc času na takové věci nezbývá. Mám jen tréninky, školu a zase tréninky. O víkendech jsem na závodech, anebo jsem rád, že jsem doma a můžu odpočívat. Mám ale spoustu kamarádů u bazénu, takže socializace mi neschází. Vysokoškolský život spojený s večírky si ale budu muset rozhodně odpustit. Nedávno mi psali kluci, jestli nepůjdu na Příliv, tak jsem jim musel odpovědět, že mám v šest ráno trénink, takže bych to nezvládl.

Na vašem instagramu mě zaujala jedna věc. Co je to heršl?

Musím přiznat, že na to se mě ještě nikdo nezeptal (smích). Když jsme s kluky z juniorské reprezentace jezdili na soustředění, vymýšleli jsme, čím bychom se mohli zabavit. Tehdy jsme někde v domácích potřebách našli záchodový zvon. Bylo nám zhruba 14, takže nám to přišlo hrozně vtipné. Pak s námi jezdil na všechna soustředění a závody a fotili jsme se s ním, vytvořili jsme mu vlastní instagram a dokonce jsme ho začali fotit se známými plaveckými osobnostmi. Máme jeho fotku třeba s Katinkou Hosszú, László Csehem a podobně. Všichni na nás nejdříve tak zvláštně koukali, ale nakonec se vyfotili.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.

TEXT Lada Součková : FOTO Adrián Zeiner, Martin Sidorják a archiv Jan Čejka