Být učitel nebo projektant? Patrik Grundza má ale ještě jeden velký sen. Chce motivovat další Romy, aby se nebáli studovat. „Ať jdou a zkusí to, má to smysl. Vzdělání je potřeba,“ říká student Fakulty elektrotechniky a informatiky. 

Kolik v České republice studuje Romů? 

Byl jsem nyní na předávání stipendií pro romské studenty, kde bylo kolem 40 vysokoškoláků a několik desítek středoškoláků, reálně bude číslo ale daleko vyšší. Pro někoho to může být stále překvapení, ale Romové studují, a to i na vysokých školách.

Máte na univerzitě nějaké romské přátele?

U nás na univerzitě jsem jiného Roma ještě nepotkal, ale věřím, že tu nejsem sám. Mám ale kamarády na jiných univerzitách. S velkým množstvím Romů, kteří studují, ať na vysoké, nebo na střední škole, jsem se potkal na setkání Baruvas, kterého jsem se vloni zúčastnil.

Co je Baruvas?

Slovo Baruvas v romštině znamená rosteme. Nazývá se tak setkání romských studentů, které pořádá organizace Romea. Je zaměřené na podporu romské identity a historie, sebepoznání, ale také na další oblasti užitečné pro profesní a osobní růst. Dozvěděl jsem se o něm od bratrance, který na setkání jezdí už od prváku na střední škole a je z něho nadšený. Jel jsem tam právě kvůli tomu, abych poznal romské studenty. Věděl jsem o tom, že nejen já ale i další Romové studují, ale do té doby jsem neměl tu čest se s někým z nich potkat a popovídat si o tom. Chtěl jsem se zeptat, jestli se třeba během studia potýkají s nějakou diskriminací, s předsudky nebo jestli na ně lidé koukají skrz prsty. 

A potýkají?

Na vysoké škole už naštěstí ne. Někteří tomu čelí na střední, ale v menší míře. Nejvíce problematické jsou samozřejmě základní školy, kde děti vnímají, že spolužák je jiný, ptají se proč a často jsou na něj kvůli tomu ošklivé. Neustále se to ale děje nám všem v běžném životě mimo školu. Třeba na ulici nebo v obchodě. Když mě zahlédne ochranka v obchodě, tak jde celou dobu za mnou a sleduje každý můj pohyb. Jen protože jsem Rom, tak musím přece automaticky krást.

Čemu jste se na setkání věnovali?

Vytvářeli jsme různé projekty. Hráli jsme například divadlo na téma zápis do první třídy během socialismu. Vyzkoušel jsem si roli soudruha ředitele, který odmítl přijmout novou žačku jen kvůli tomu, že je Romka, a poslal ji na zvláštní školu. Také jsme točili videa na TikTok, ve kterých jsme se snažili odbourat různé stereotypy. Poukazovali jsme například na to, že Romové mají kvůli svému původu problém získat bydlení nebo práci. Bylo to pro mě hodně poučné, nejen že jsem poznal nové lidi, ale přiučil jsem se mnoho o naší kultuře.

Řekl jste, že na setkání jste se ujistil, že jste hrdý Rom. Předtím jste si jistý nebyl?

Vždycky jsem byl hrdý Rom, ale na setkání jsem si to potvrdil. Když přijdu do společnosti, lidé na mě koukají jinak. Když jsem byl malý, ostatní děcka na mě často koukala s opovržením. Byl jsem z toho smutný a nechápal jsem, proč se ke mně tak chovají. Dnes už se to nestává tak často, protože dospělí to dávají méně najevo. A také jsem vůči tomu odolnější. Setkání mi ale připomnělo, že mám bohatou a krásnou kulturu. Potvrdilo se mi, že není pravda, že Romové nedochodí ani základní školu. Je nás hodně, kteří pokračují na střední a potom i na vysokou. Utvrdil jsem se v tom, že mám být na co pyšný a že když se na mě lidé dívají jinak, je to jejich problém. Já můžu stát s hlavou vztyčenou.

Co byste vzkázal Romům, kteří přemýšlí o studiu?

Když potkám někoho, kdo váhá, tak mu říkám: „Běž, zkus to, má to smysl, nic za to nedáš. Když to nepůjde, vždycky můžeš jít třeba na učňák.“ Jednou bych chtěl těmto lidem pomáhat a pracovat třeba pro nadaci, která by motivovala mladé Romy, aby se vzdělávali a pracovali na sobě. 

Co vnímají jako překážku?

Pro mnohé Romy je překážkou finanční situace. Mnozí žijí jen s prarodiči nebo pocházejí ze sociálně vyloučených lokalit, kde je problém sehnat práci, takže je pro ně téměř nemyslitelné jít na vysokou. S tím jim pomáhá sdružení Romea udělující stipendia, která mají s financemi při studiu pomoci – ať už se jedná o koupi knih, ubytování nebo třeba dopravu. Stipendium je navíc i motivací. Říká studentům, že v ně někdo věří, že na to mají a že školu určitě dostudují. 

Proč jste se rozhodl jít na vysokou? 

Pro mě to bylo od začátku automatické. Vnímal jsem to jako logický postup, po základní škole se jde na střední a potom na vysokou. Vždy jsem to měl takto nastavené.

Mají vaši rodiče vysokou školu?

Rodiče ne, ale v rodině máme dvě vysokoškolačky. Měl jsem tedy vzor v mých sestřenicích. Ale každý rodič chce, aby to jeho dítě dotáhlo co nejdál. V romské rodině to není jiné, takže i mě rodiče nutili se učit (smích). Motivovali a motivují mě, abych získal co nejvyšší vzdělání. 

Proč jste si vybral Univerzitu Pardubice a obor automatizace?

Prvně jsem měl spíše praktické důvody – nechtěl jsem být na koleji nebo dojíždět daleko a do Pardubic to mám z Nového Bydžova kousek. Na střední škole jsem ale studoval mechatroniku, která má dost blízko k automatizaci, takže jsem zároveň na UPCE snadno našel obor, který by mě bavil. 

Setkal jste se na univerzitě s nějakými předsudky?

Nesetkal, ani od vyučujících, ani od spolužáků. Když jsem nastupoval, tak jsem z toho měl trochu obavy. Bál jsem se, aby mi můj původ neznepříjemňoval studium. Ukázalo se ale, že to bylo zbytečné, bez problému jsem se začlenil do kolektivu.

Co byste rád dělal po škole?

Po bakaláři chci pokračovat ve studiu magisterského programu. Poté bych si dokázal představit, že ze mě bude například projektant, který bude navrhovat budovy a domácnosti po elektrotechnické stránce, nebo projektant měření a regulace. Také přemýšlím o tom, že bych učil na střední škole.

Myslíte si, že do budoucna bude Romů na vysokých školách přibývat?

Myslím, že nás bude více a více. Na předávání stipendií od Romea nám moderátor vyprávěl, že když studoval v 90. letech ekonomickou střední školu, byly v Praze pouze jednotky romských studentů. Teď jich je celý dav a přibývá nás. Je to dané tím, že společnost je čím dál otevřenější. Už nám nikdo neodepírá studium, jen protože jsme „jiní“, jako tomu bylo například za socialismu. A samotní Romové si čím dál více uvědomují a přiznávají si důležitost vzdělání, které jim usnadní například najít si práci a s ní třeba i bydlení. 

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Bílá stěna, náraz a tma. Jiří Švihálek při dopravní nehodě přišel o nohu. Pod přezdívkou „pacholek“ popsal bývalý student Fakulty ekonomicko-správní a Fakulty elektrotechniky a informatiky svůj příběh, který proletěl Českem, na blogu a v knize Deník jednonožce.

Datum 26. července 2019 asi jen tak nezapomenete. Co se tehdy stalo?

Byl to krásný letní pátek. Po práci jsme jeli s nyní už bývalou ženou na rodinnou oslavu, a protože bylo krásně, naložili jsme dárky na motorku. Byl hustý provoz, takže jsme jeli v koloně. Na obchvatu kolem Chrudimi se najednou rozkývalo auto s vozíkem plným betonu. To jsem ale tehdy ještě nevěděl. V tu chvíli jsem viděl jen bílý flek, který přejel do protisměru a narazil do svodidel. Strhnul jsem řízení do protisměru. Pak bylo černo. 

Po nehodě jste byl při vědomí. Co si pamatujete? 

Viděl jsem před sebou svou ženu, jak tam leží se zavřenýma očima. Bylo hrozné vedro, sluníčko pálilo, na asfaltu smrděl olej. Tekl z motoru, který ležel vedle mě. Vyletěl z auta, taková to byla rána. Kousek dál stál náklaďák. O nás nikdo nevěděl, oproti tomu, co se tam dělo, oproti té hradbě z rozbitých aut jsme byli jako mravenečci. Zakřičel jsem, ať pro nás někdo přijde. Naštěstí si nás poté všimli a táhli nás pryč od toho motoru, protože hrozilo, že začne hořet.

Jaký byl váš zdravotní stav? 

Zjistil jsem, že hýbu stehnem, ale zbytek nohy zůstává ležet na silnici. Palec se mi houpal jen na kouscích kůže. Vše v mém těle se najednou vyplo, takže jsem necítil žádnou bolest, za což jsem vděčný. Vnímal jsem, že mě pálí asfalt a že ležím na kamínku, ale vůbec jsem necítil, že mám na několika místech rozbitou nohu. Jeden hasič mi do ní dokonce omylem kopnul a hrozně se omlouval, ale já jsem nic necítil. 

Co se dělo v nemocnici?

Primář se mi podíval na nohu a řekl, že je na kaši a že se s tím nedá nic dělat. Pak jsem usnul a probudil se druhý den po několikahodinové amputaci. Cítil jsem se dobře, byl jsem plný opiátů. Ale neměl jsem nohu. Chvíli se mi chtělo brečet. Pak jsem si ale uvědomil, že žiju, a to je skvělé. Přišel jsem jen o část nohy. Tehdy mi ji řízli…tam vlastně nebylo co řezat. Zkrátka mi ji sebrali pod kolenem, ale 13 dní na to jsem bohužel přišel i o koleno, což je obrovská nevýhoda. Ztrátu kolene jsem obrečel hodně.

Přesto jste to ale vzal jako nový začátek.

To je přesné, je to nový začátek a člověk si tak musí nastavit hlavu. Nesmí to vzít tak, že je konec. Jinak to konec skutečně bude – jak psychicky, tak fyzicky. Když se nastaví na nový start, s jinými hodnotami, začne se s tím učit žít a začne hledat cesty. Všechno je najednou o dost snazší. To byla hned od prvního dne po nehodě i moje filozofie a snažím se toho držet. Někdy to jde snáz, někdy hůř.

Zaplatil jste za vášeň pro motorky největší daň?

To bych neřekl, vlastně to ani nesouvisí s motorkou. Sešlo se množství špatných náhod. Motorka za to nemůže. Kdybychom byli v autě a trefil nás přetížený vozík plný betonu, tak by to i tak dopadlo strašně špatně. Máme sice nějaké ztráty na končetinách a na zdraví, ale mohlo to být horší. Hlavní je, že jsme to přežili.

Po nehodě jste začal psát deník. Proč?

Kamarádka mi přinesla papírový sešit s infantilním jednorožcem v duhových barvách, abych se v nemocnici nenudil. Nejdřív jsem ho zavřel do šuplíku, ale pak jsem ho začal využívat na psaní různých věcí, které se mi přihodily, abych je mohl později vyprávět rodině a přátelům. Dostával jsem tak silné opiáty, že jsem usnul a po probuzení jsem nevěděl, kde jsem, a spoustu věcí jsem si nepamatoval. Začal jsem si je psát a druhý den to často byla novinka i pro mě. Takto to vzniklo. 

Poté jste texty zveřejnil na blog, který se stal virálním…

Rozhodl jsem se, že zážitky napíšu jako příspěvek na své webové stránky a pošlu i na facebook, aby si je přečetlo širší okolí a já všechno nemusel všem vyprávět zvlášť. Muselo to ale ještě projít cenzurou od rodiny a kamarádů. Tohle se odehrávalo měsíc po nehodě. Poté jsem se psaní snažil držet každý den, čímž získalo deníkovou formu. Moje příspěvky začali ve velkém sledovat i cizí lidé, kteří nám fandili a podporovali nás. To nám moc pomáhalo. 

Teď už tam ale každý den nový příspěvek nenajdeme. 

Nejdříve jsem si hlídal, aby text vyšel opravdu každý den. Začal jsem si je připravovat předem a zveřejňoval je postupně. Každý příběh ale po nějaké době postrádá na zajímavosti. Když už nebyl vidět větší progres, dny se začaly slévat. Najednou bylo jasné, že je každodenní psaní neudržitelné a že už budu psát jen o velkých událostech – v této fázi je to teď. Ale papírový deník s jednorožcem pořád existuje, jen je zase zpátky v šuplíku.

Následně jste blog vydal knižně. Liší se kniha od textů na webu?

Hlasy, ať to vydám, chodily od začátku. Někteří chtěli na budoucí knihu dokonce i přispět. Říkal jsem si, proč by za peníze kupovali něco, co mají zadarmo na internetu.  Ale potom mě oslovili lidé, kteří měli s vydáváním knih už zkušenost, a šli jsme do toho. Rozhodl jsem se knihu obohatit, proto v ní jsou navíc unikátní rozhovory s hasiči, s mou rodinou, s přáteli. Je tam hromada receptů, čímž myslím asi tři nebo čtyři (smích), a také QR kódy, takže čtenář nepřijde ani o videa.

Blog získal ocenění Magnesia Litera a Křišťálovou lupu. Při přebírání ceny z vás na pódiu sršela neskutečná energie.

To si pletete s potem (smích). Je to neuvěřitelné. Člověk, který téměř neumí správně napsat čárku ve větě, se najednou mohl postavit na pódium vedle literárních géniů. Pro mě obrovský úspěch. Nesmírně si ceny vážím a je to jedna z věcí, která mi visí na zdi. 

Setkáváte se s lidmi, kteří váš příběh znají?

Zrovna dnes jsem byl v drogerii koupit kapesníčky. Když jsem odešel, přišla mi na Instagram zpráva, v níž se mi čtenářka omlouvala, že na mě v obchodě zírala. Chtěla mě přijít pozdravit a popřát mi hodně štěstí, ale prý na to neměla odvahu a nechtěla mě obtěžovat. Lidé mě poznávají často. Vidět člověka bez nohy není v Pardubicích úplně běžné. Je nás tu jen hrstka.

Před nehodou jste byl v životní formě. Sportujete i přes ztrátu končetiny?

To je pravda. Běhal jsem překážkové závody, půlmaratony a chystal jsem se na maraton. Ke sportu, hlavně k běhání, se chci vrátit co nejdřív. Hrozně dlouho jsem čekal, až budu moci používat běžeckou protézu. To se protáhlo nutnými operacemi a hojením pahejlu. A pořád to není ono. Mám bolesti a neustále řešíme, co by mohlo pomoct, aby protéza dokonale seděla. Takže jsem metu, že zas budu běhat a budu aktivní i v tom, co mě předtím opravdu bavilo, ještě nepokořil. Ale snažím se dělat jiné sporty, jako je třeba wakeboarding, snowboarding nebo paddleboarding.

Do boxu: „Běhal jsem překážkové závody, půlmaratony a chystal jsem se na maraton. Ke sportu, hlavně k běhání, se chci vrátit co nejdřív. Než to bude možné, snažím se dělat jiné sporty, jako je třeba wakeboarding, snowboarding, paddleboarding.“

Je neuvěřitelné, že i bez nohy lze jezdit třeba na snowboardu. 

Dneska se už dělají protézy na každý sport. Člověk by ale musel chodit do několika prací najednou, aby si jich mohl dovolit více. Mně pomohlo, že jsem na snowboardu uměl jezdit už před nehodou. Musel jsem jen přijít na to, jak s protézou správně fungovat, jak ji propnout, abych z prkna nespadl a podobně.

Jak těžké bylo vrátit se s handicapem ke sportování?

Záleží na sportu. Jsou sporty, kam se člověk dokáže lehce vrátit zpátky i bez nohy. Pro mě je nejdůležitější běhání, proto je přede mnou ještě dlouhá cesta. Mám úžasnou protézu, ale pokud není kvalitní lůžko a nesedí mi, tak mě to bude vždy bolet a omezovat.

Vaše protéze je robotická. Co umí?

Stojí strašné peníze, ale je skvělá. To, co umí a co vydrží, je neuvěřitelné. Má mnoho režimů, umí spoustu sportů a může se používat ve vodě. Navíc mi zachraňuje zdravou nohu, protože ji šetří tím, že pomáhá chodit ze schodů, přibržďuje mě, sedá si se mnou. To je hrozně důležité, protože už mám jen jedno koleno a klouby se přetěžují a ničí. Původně byla navržena pro americké veterány a vůbec nebyla učena pro civilní trh. Pak se něco zlomilo a už se dá běžně sehnat.

Jak protéza funguje? Sama ví, co má dělat, nebo jí musíte dát povel?

Je to půl na půl. Protéza má hydraulický píst, který je řízený mikroprocesorem. V noze jsou rozmístěná různá čidla, takže pozná, jestli stojím na špičce nebo na patě, jestli je noha ve švihu nebo v zátěži. Pak je důležitý algoritmus a program, který pozná, jestli jdu pomalu nebo rychle, jestli jdu ze schodů nebo z kopce, a podle toho procesor přibržďuje píst. Neumí ale popohánět. Často si lidé dělají srandu, že za mě noha sama kope. Ona umí ale jen brzdit, takže při chůzi ze svahu mě pomalinku spouští. Noha přesně ví, kdy to má udělat, což je pro mě trochu magie.  Jako skoro „ajťák“ bych to ale neměl říkat, protože je to zkrátka program. Občas jí ale musím poradit, jaký režim preferuju, třeba že jdu na kolo. Na to mám aplikaci v telefonu.

V čem se váš život ještě změnil?

Dalo by se říct, že jsem se vrátil do starých kolejích, především po pracovní stránce. Jdu do práce, vrátím se a odpoledne je o tom, jak se co nejrychleji vrátit do formy. Pořídil jsem si běžecký pás, na kterém se snažím chodit, abych otužoval pahejl a ten si zvykl na zátěž. Takže volný čas věnuju hlavně tomu, abych mohl fungovat normálně. Nechci řešit, že někam nepůjdu nebo něco nezkusím, protože nemám nohu. Mým cílem je chodit tak, aby lidé nepoznali, že mám protézu. Noha to umí a díky ní se mi to často daří. Ale stále musím pracovat na lůžku, protože často vznikají různé oděrky, které mě omezují v tom, abych hezky chodil. To pak začnu kulhat. Protéza musí fungovat perfektně, aby člověk netrpěl.

Už jste se dokonce vrátil i do sedla motorky. 

Vrátil jsem se jen na skútr. S přítelkyní nás čeká dovolená v Řecku, kde na skútrech budeme jezdit. Chtěl jsem si předem vyzkoušet co to se mnou udělá. Jestli nebudu mít psychický blok a zda to bude fyzicky možné, jestli mi tam protéza nebude vadit. Zkoušeli jsem si jízdu u kamarádky, kterou jsem získal na Fakultě ekonomicko-správní a stále jsme přátelé. Na jejím skútru jsem jezdil i s batůžkem a bylo to skvělý. Naše obavy z jízdy ve dvou se rozplynuly.

Vy jste ale svá studia zahájil na Fakultě elektrotechniky a informatiky, že?

To je pravda, ale objektově orientované programování ukázalo, že informatika nebude úplně pro mě. Proto jsem přešel na Fakultu ekonomicko-správní, kde jsem dodělal Informační a bezpečnostní systémy, což je také trochu IT obor. 

Ani v tomto oboru jste ale nezůstal a dnes děláte marketing. 

To se tak stane. Člověk někam nastoupí a poté v rámci firmy přejde na jinou pozici a najednou zjistí, že mu vyhovuje daleko víc. Vždycky jsem věděl, že budu dělat za počítačem a v marketingu se právě hodně věnuju médiím a počítačové tvorbě. Netvrdím, že to, co dnes používám v marketingu, jsem se nenaučil na Univerzitě Pardubice, to bych lhal. Pomohlo mi to a naučil jsem se na vysoké škole mnoho věcí. Ale to nejcennější, co mi studium dalo, jsou kontakty a přátelé, které mám dodnes.

Přezdívku pacholek dala Jiřímu jeho dětská láska. Když při nehodě přišel o nohu, jeho sestra vymyslela alternativu pro jeho nohu, pacholeg.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

UPCE vítá nové studenty. Už na několika fakultách Univerzity Pardubice se zapsali ke studiu noví vysokoškoláci.  

Vítáme nové prváky na naší univerzitě a přejeme úspěšné studium! Semestr odstartujeme akcí Příliv nejen pro prváky, ale pro všechny studenty a studentky v úterý 26. září přímo v kampusu UPCE.

Své promoce a sponze mají za sebou letošní absolventi bakalářského a magisterského studia pěti fakult Univerzity Pardubice. Své diplomy si převzali při slavnostních akademických obřadech v univerzitní aule Arnošta z Pardubic absolventi Dopravní fakulty Jana Pernera, Fakulty filozofické, Fakulty elektrotechniky a informatiky, Fakulty chemicko-technologické a Fakulty ekonomicko-správní. 

Na podzim proběhne předání diplomů na závěr vysokoškolského studia pro Fakultu zdravotnických studií a v Litomyšli také na Fakultě restaurování.

Všem absolventům přejeme hodně úspěchů v dalším profesním i osobním životě! Zůstaňte v kontaktu se svojí alma mater. UPCE má funkční absolventský program, díky kterému můžete dostávat informace o dění na univerzitě, pozvánky na akce nebo získat výhody díky Kartě absolventa. Zaregistrujte se na absolventském webu absolventi.upce.cz.

Studentka Dominika Josefová zorganizovala díky podpoře projektu Rozjeď to Univerzity Pardubice a Statutárního města Pardubice zcela novou kulturní a sportovní akci. U Památníku Zámeček v Pardubicích uspořádala 1. ročník Dobročinného běhu a pochodu po stopách Silver A, do kterého se zapojila více než stovka účastníků. 

Tato unikátní akce v sobotu 10. června dokázala zábavně propojit sport s historií města Pardubice a zároveň pomoci hendikepovaným sportovcům. Díky všem přihlášeným organizátorka vybrala skvělých 25 555 Kč, které poputují na konto Atletiky Bez Bariér.

Zájemci si mohli vybrat mezi 8 km dlouhým během vedoucím přes Nemošickou stráň nebo komentovaným pochodem s průvodcem, který vedl účastníky po významných historických místech souvisejících s paravýsadkem Silver A. Podpořit studentku a zahájit akci přišel také rektor Univerzity Pardubice Libor Čapek. 

Více než 50 jedinců si vybralo komentovaný pochod s průvodcem, jednalo se převážně o rodiny s dětmi nebo starší zájemce. Z ohlasů některých účastníků bylo zřejmé, že si akci užili. „Výborně zvládnutá akce a alespoň za mě jste top a fandím Vám i týmu, bez kterého by vše určitě nevzniklo. Moc si považuji toho, že se mladí lidé nejenom baví, jak všude vidíme, ale také se zajímají. Památník Zámeček jsem určitě nenavštívila naposledy a formou, jakou jste to dnes udělali Vy, je to způsob, který se osvědčil,“ napsala hned po skončení akce jedna z návštěvnic.

Spoustu běžců zdolalo trať se skvělým výsledným časem. „Trasa běhu byla opravdu krásná,“ chválili si běžci v cíli cestu přes Nemošickou stráň a kolem vodní plochy Na Podkově, které patří mezi jedny z nejhezčích přírodních míst v Pardubičkách. Z mužů se na prvních třech místech umístili: Václav Rohlík, Hynek Bittner a David Kubias. Mezi ženami dominovala Markéta Krátká následovaná Renatou Haasovou a Eliškou Skoumalovou.

První ročník akce hodnotí hlavní organizátorka Dominika Josefová a spoluorganizátoři (Městský obvod Pardubice IV, Památník Zámeček) jako úspěšný a rozhodně plánují akci pořádat i příští rok. Přidejte se v roce 2024 i vy! 

Univerzita Pardubice uspořádala pro veřejnost tradiční Vědecko-technický jarmark, a to už podvanácté. Jedna z největších akcí propagujících vědu zaplnila Pernštýnské náměstí v centru Pardubic. Návštěvníky čekaly interaktivní ukázky ve 25 speciálních stanech. Akci  i letos navštívila tisícovka dětí a dospělých z celého kraje. 

Vysokoškoláci seznámili zábavnou formou děti i dospělé s mnoha vědeckými disciplínami. Během programu si návštěvníci vyzkoušeli například práci stavebního historika, procvičili si mozek u matematických hrátek, seznámili se s drony a roboty, potrénovali paměť se zdravotníky, navštívili stánek U Kouzelné zkumavky, vyrobili část středověké knihy nebo si prověřili znalost bezpečné jízdy na silnici. Zapojili se také do veslařských závodů nebo poznávacího testu osobností a míst Pardubic. Děti si na infostánku vyzvedly vědecký index, do kterého získávaly razítka a na závěr je čekalo malé překvapení.

Univerzita přizvala na svoji popularizační akci také partnery s dalším zajímavým programem. Náměstí ozvláštnily ukázky hasičů nebo interaktivní chemická show ze Střední průmyslové školy chemické. S policií zájemci nahlédli do tajů práce kriminalistů a DELTA - Střední škola informatiky a ekonomie i Střední zdravotnická škola Pardubice nabídly zajímavosti ze světa robotiky i zdraví.

Univerzitu Pardubice navštívila čtyřčlenná delegace z vietnamské univerzity Ton Duc Thang (TDTU), se kterou UPCE spolupracuje už od roku 2012. Během návštěvy bylo podepsáno memorandum o pokračování dosavadní spolupráce. Pardubičtí akademici společně s těmi vietnamskými chtějí klást důraz na výzkum, inovace a vzdělávání, aby vychovali kvalifikované absolventy, kteří obstojí v globální konkurenci. Spolupráce zahrnuje studijní, pracovní a výukové pobyty realizované v rámci úspěšných projektů.

Delegace v čele s rektorem TDTU Dr. Tran Trong Daem  se setkala s rektorem Univerzity prof. Liborem Čapkem a prorektory. Diskutovala o možnostech spolupráce s děkanem Fakulty ekonomicko-správní prof. Janem Stejskalem a děkanem Dopravní fakulty Jana Pernera doc. Liborem Švadlenkou. Následně si prohlédli laboratoře Fakulty chemicko-technologické v doprovodu děkana prof. Němce a proděkanky doc. Komersové. Odpoledne zamířili na Fakultu elektrotechniky a informatiky, kde se setkali s děkanem Zdeňkem Němcem a jeho kolegy, kteří se zmíněnou univerzitou dlouhodobě spolupracují a také se dvěma studenty z TDTU, kteří jsou v současné době na FEI na tříměsíční stáži.

Kolegyně a kolegové,

nabízíme možnost zúčastnit se mezinárodní vědecko-popularizační soutěže FameLab.  Soutěží studenti i akademici s příspěvkem (max 3 minuty), ve kterém poutavou a přístupnou formou představí svůj vědecký projekt nebo počin. Letošní finále je koncipováno pro studenty gymnázií, které i vy můžete nadchnout pro vědu a studium. Finalisté FameLabu získají prestižní víkendové školení MasterClass a příležitost zdokonalit své prezentační a komunikační dovednosti. Přihlásit a soutěžit lze v českém, slovenském i anglickém jazyce.

Přihlášky můžete posílat do 31.5.

Více info https://famelab.cuni.cz/