Přejít k hlavnímu obsahu

Přihlášení pro studenty

Přihlášení pro zaměstnance

Published: 18.11.2026

Filmař, režisér animovaných filmů a autor ilustrací nejen pro Univerzitu Pardubice. To je výtvarník Pavel Koutský, představitel tzv. totální animace.

Kdy jste si uvědomil, že se chcete věnovat kreslení? 

Netuším, kdy přesně, ale kreslený film jsem měl rád vždy a kreslení mě bavilo. Moji rodiče byli filmoví amatéři a vlastnili osmičkovou kameru, s jejíž pomocí se dalo animovat. Začal jsem to zkoušet už jako dítě a úplně mě to uchvátilo – ten okamžik, kdy jsem viděl, že to, co jsem nakreslil, se opravdu hýbe. Dneska, v době technologií, už to není takový nečekaný zážitek, ale tehdy byl.

Co by podle vás měl umět dobrý animátor? 

Pokud bychom se zaměřili jen na profesi animátora, jeho nejbližší příbuzný je herec. Je to herectví – kreslené herectví. Animátor nemá obrázky jen rozhýbat, ale má s nimi hrát. Stejně jako herci si musí promýšlet psychologii postavy. Zní to směšně, když jde o kresleného panáčka, ale je to tak. Herci pozorují lidi kolem sebe – jak chodí, jaká dělají gesta a proč. A my musíme dělat totéž. Jen si to ještě rozdělujeme do čtyřiadvaceti obrázků za vteřinu. Pokud mluvíme o kreslené animaci, musí samozřejmě umět kreslit a zároveň se přizpůsobit výtvarnému stylu, který vyžaduje režisér.

Vaše jméno je spojeno se seriálem Dějiny udatného českého národa. Jaká byla vaše role? 

Já jsem to vymýšlel. Tedy hlavně jsem to psal a režíroval, animoval jsem jen trochu. Kreslila to Lucie Seifertová.

Máte velmi charakteristický výtvarný rukopis. Jak jste k němu dospěl?

Postupně. Snažím se v dnešní době, která je velmi technologická a nic není nemožné, jít cestou minimalismu a zjednodušení. Věřím, že umělé inteligenci budeme moci ještě nějakou dobu konkurovat humorem. To je moje cesta. Opravdu zjednodušuji, protože ty složitější věci už dnes dělají stroje.

Řešíte vstup umělé inteligence do světa animace a ilustrace?

Spousta animátorů už o práci přišla nebo jí mají méně. Něco se děje, jen zatím přesně nevíme co. Je to nástroj, který se dá velmi dobře použít, ale bohužel i zneužít.  Já sám jsem umělou inteligenci zatím nezkoušel, ale asi se jí jednou budu muset na něco zeptat. Ve své práci se jí ale budu snažit vyhýbat tak dlouho, jak to půjde.

Na čem právě pracujete?

Podáváme si teď grant na krátký film o cyklistice, což by vás v Pardubicích mohlo zajímat. A co bych opravdu chtěl udělat, jsou dějiny Evropy. Nemám je celé napsané, ale mám promyšlenou strukturu a logiku. Moc bych si přál, aby do toho šla Česká televize. Tvrdí, že zájem má, ale teď není zrovna v nejveselejší situaci a bude asi řešit jiné bitvy. Obávám se tedy, že to může skončit v šuplíku. Pokud ne, byla by to pro mě největší radost do budoucna. 

To by byl projekt na mnoho let.

To ano, ale mě dějiny velmi zajímají, takže bych to dělal rád.

Do posledního pauzáku

Jak dnes vypadá vaše práce? Používá se při animaci ještě papír?

Většina lidí pracuje na tabletech, ale já, protože jsem konzervativní a líný se učit nové věci, pořád kreslím na pauzovací papíry. Ty se pak skenují a dál už se vybarvují, zpracovávají a skládají do vrstev v počítači. Když končilo jedno studio s výrobou krátkých filmů, chtěli vyhodit obrovské množství pauzáků. Tehdy jsem se jich zmocnil a řekl jsem, že až je všechny pokreslím, koupím si tablet. Ještě pořád mám zásobu.

Technologie vám ale práci přece jen usnadňují, ne? 

Samozřejmě. Všechno má dvě stránky. Dřív se kreslilo na papír nebo na fólie. Potom se vše nasnímalo a bylo hotovo. Jakmile byl termín, odevzdalo se to, co vzniklo, a už se s tím nedalo nic dělat. V digitálních technologiích si pořád říkáte: tohle se ještě předělá, tady se něco doklíčuje, tam se něco upraví. Okamžik, kdy je práce skutečně hotová, se pořád odsouvá. Něco vám to usnadní, ale chybí ten jasný pocit: teď je konec.

Ale když se dřív udělala chyba, muselo se to celé předělávat…

Ano, to byla hrůza. Když se třeba natáčela minuta loutkového filmu, byla za tím neuvěřitelná práce. A kameraman pak zjistil, že měl v okénku vlas. To ho neměli moc rádi, protože se všechno muselo natočit znovu. Bylo to napínavější. Dneska už to takové není, ale adrenalin se jen přesunul jinam.

Stalo se vám někdy, že jste o své kresby úplně přišel? 

Samozřejmě. Něco se ztratilo, něco se polilo vínem nebo mi kresby zničily děti. To se párkrát stalo.

Díváte se na současné celovečerní animované filmy? 

Pár jsem jich viděl, ale moc mě to nebaví. Velké rodinné filmy jsou krásně udělané, vymýšlejí je geniální lidé, jsou velkolepé a technicky úžasné. Je to velmi efektivní způsob vyprávění příběhu. Mně to ale připadá pořád stejné. Je to už průmysl. Mnohem bližší je mi animace, jakou dělá Jan Švankmajer nebo Jiří Barta. Taková, která chápe, že animace nemá jen napodobovat realitu jinými panáčky než živými lidmi, ale že je to svébytné médium.

Je nějaký současný český animovaný film, který byste doporučil?

Jan Saska udělal krásný film Hurikán. Moc se mi líbil. Navíc je to náš bývalý student, takže se to povedlo hlavně díky tomu, že měl dobrou školu. (smích)

Učíte na FAMU. Jak poznáte, že má někdo talent? 

To je dost těžké. Jednou ročně rozhodujeme, koho přijmeme. Hlásí se třeba sto lidí a my bereme pět. Jak je prosít? Poznat na místě, kdo má talent, vlastně nejde. Spíš se snažíme zjistit, s kým by se nám dobře spolupracovalo a kdo má tzv. našlápnuto. Někdo přijde z výtvarné školy, krásně kreslí, ale má šikovnější ruce než hlavu. Pak přijde někdo z gymnázia, kdo toho ještě moc nenakreslil, ale cítíte, že mu to myslí. Je to vždy napínavé.

Několik let kreslíte pro Univerzitu Pardubice, která má 7 úplně rozdílných fakult. Jak se tohle kreslí? 

Opět je to hlavně o přemýšlení. Snažím se najít princip každého zadání nebo v tomto případě jednotlivých fakult a přijít na to, co je potřeba sdělit. Pořád si myslím, že když se mi podaří udělat něco s humorem, má to sílu. A myslím, že ani vážné obory, jako je Fakulta filozofická, nejsou vůči humoru imunní.

Je něco, co kreslíte obzvlášť rád? 

Mám rád transformaci. Baví mě, když se věci mění jedna v druhou. Mám rád práci s typografií, s písmeny a slovy, která se chovají nebo mění v to, co vyjadřují. Také rád kreslím zjednodušené figury, aby to nebyl konkrétní člověk, ale zobecněný člověk. Zní to ušlechtile, ale je to vlastně obyčejný panáček.

A naopak něco, co kreslíte nerad? 

Asi není. Když mi něco nejde, vyhnu se tomu a vymyslím to jinak. A najdu důvod, proč to tak je. Nejsem úplně nejzručnější kreslíř, takže se to snažím dohnat hlavou. 

Z Prahy jste se odstěhoval do Malešova u Kutné Hory. Jak jste se tam vlastně dostal?

Bydleli jsme v centru Prahy a moje žena chtěla zahrádku. Zjistila, že židovská obec pronajímá pozemek i s domečkem. Pronajali jsme si ho, později koupili a když se nám narodil syn, rozhodla, že nebude vyrůstat v centru Prahy, ale na vesnici, kde může lézt po stromech.

Nechybí vám ruch velkoměsta?

V Praze mám pořád byt, kde trávím dva dny v týdnu, když učím. Ale jsem přímo v centru a prodírat se přes davy turistů je docela náročné. Vždycky se pak těším zpátky domů.

V Malešově jste se podílel také na vzniku muzea.

Ano, trochu jsme si tam hráli. Máme v Malešově s přáteli muzeum, kde je mimo jiné druhá vystavená kostra velryby v Čechách. To je můj koníček.

Jak vlastně vzniká nový nápad? Sednete si s tužkou a začnete kreslit?

Spíš zkouším, vyhazuju, zkouším, zase vyhazuju. Mám plný koš zmačkaných papírů. Když něco nakreslím a nelíbí se mi to, tak to za trest zmačkám, takže se mi jich tam pak vejde o to méně…

Kde berete inspiraci?

Jednou říkal pan Jiří Suchý, že nápad je důkazem existence Boží. Za život jich měl neuvěřitelné množství a taky říkal, že člověk nikdy neví, jak se to stane. Samozřejmě tomu člověk musí jít naproti, ale to, že ten nápad přijde, je asi Boží vůle. Já si dávám věci do souvislostí nebo do protikladů. Snažím se v nich najít nějaký fór, něco zajímavého nebo hledat paralely. A pak z toho něco vyleze.

TEXT Veronika Sejkorová Skřivanová, Lada Součková : FOTO Radek Plžík

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.

Published: 13.11.2026

Univerzita Pardubice si i letos připomíná významné listopadové události let 1939 a 1989. Tradiční oslavy propojují studující, zaměstnance i širokou veřejnost a nabízejí program plný kultury, společných setkání i sportovních aktivit. Součástí připomínek byl slavnostní akademický obřad, při němž rektor prof. Libor Čapek ve čtvrtek 12. listopadu ocenil osobnosti, které se mimořádně zasloužily o rozvoj univerzity v oblasti vědy, výzkumu a vzdělávání.

Listopadové oslavy přilákaly desítky návštěvníků do univerzitní galerie GU:, kde se uskutečnila vernisáž výstavy Civilní skutečnost malířky Alice Nikitinové. Následovalo tradiční zvonění u auly, které hudebně doprovodil Vysokoškolský umělecký soubor. Účastníci si symbolickým cinkáním klíčů a zapálením svíček připomněli atmosféru sametové revoluce a události roku 1989.

Slavnostní večer vyvrcholil koncertem Komorní filharmonie Pardubice v Aule Arnošta z Pardubic. Výjimečný hudební zážitek nabídl také sólista večera, mezinárodně uznávaný hornista Radek Baborák.

Připomínky listopadových událostí pokračovaly i v dalších dnech. Od 16. do 19. listopadu organizuje Fakulta filozofická akci s pestrým programem – Týden humanitních věd. V úterý 17. listopadu pak její studující připravili průvod věnovaný odkazu historických událostí.

Katedra tělovýchovy a sportu pořádá ve středu 18. listopadu tradiční Sportovní den Univerzity Pardubice a Noční běh dvojic pro veřejnost.

Published: 13.11.2026

Nové možnosti spolupráce otevřelo networkingové setkání Tech4Defence výrobních firem s významnými společnostmi působícími v oblasti obranných a bezpečnostních technologií. Akce se uskutečnila na Fakultě elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice.

„Fakulta elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice nabízí své zkušenosti s vývojem radarů a dalších detekčních systémů s využitím umělé inteligence a hledá průmyslové partnery pro společný vývoj technologií s obranným i dual use uplatněním,“ přiblížil prof. Ing. Petr Doležel, PhD., děkan Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice.

Setkání Tech4Defence nabídlo prostor pro navazování nových obchodních kontaktů, sdílení zkušeností a hledání příležitostí k dlouhodobé spolupráci. Zaměřilo se především na firmy působící ve strojírenství, kovovýrobě, elektrotechnice, zpracování plastů a vývoji softwaru a hardwaru. Právě tyto obory mají potenciál zapojit se do dodavatelských řetězců obranného průmyslu a rozšířit tak své obchodní příležitosti.

Hlavní část programu tvořily tematické diskuzní bloky vedené zástupci významných českých společností z obranného sektoru. Oblast radarových, senzorických a sledovacích technologií představily společnosti RETIA, a.s. a ELDIS Pardubice, s.r.o. Tématu speciální chemie a energetických materiálů se věnovaly společnosti Explosia a.s. a Synthesia Nitrocellulose, a.s. Možnosti spolupráce v oblasti vojenských a zbrojních technologií přiblížili zástupci STV Technology, s.r.o., STV Group a.s. a Vojenského technického ústavu.

„Dopravní fakulta Jana Pernera s partnery z obranného průmyslu již dlouhodobě aktivně spolupracuje, a to hned v několika oblastech a projektech směřujících k odolné dopravě. Související výzkumná témata jsou zaměřena na dopravní infrastrukturu, dopravní prostředky i krizové řízení s vojenskou logistikou. Setkání v rámci Tech4Defence považujeme za příležitost tyto spolupráce dále rozšířit,“ uvedl doc. Ing. Ladislav Řoutil, Ph.D., děkan Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice.

S hlavním pořadatelem CzechInvest akci zajišťovaly Univerzita Pardubice a Pardubický podnikatelský inkubátor P-PINK. Propojení akademického prostředí s podnikatelskou sférou představuje důležitou součást rozvoje inovací, technologických řešení a spolupráce v regionu.

Published: 12.11.2026

Putovní pohár celouniverzitní sportovní soutěže Standarta rektora letos zamířil na Fakultu ekonomicko-správní Univerzity Pardubice. Ta v uplynulém akademickém roce dosáhla nejlepších výsledků v tradičním sportovním klání mezi fakultami.

Na druhém místě skončila Dopravní fakulta Jana Pernera, třetí příčku obsadila Fakulta chemicko-technologická. Pohár převzal ve středu 11. listopadu děkan vítězné fakulty prof. Jan Stejskal.

Standarta rektora patří k dlouholetým sportovním tradicím Univerzity Pardubice. Prestižní soutěž se koná každoročně již od roku 1958 a studenti a studentky jednotlivých fakult v ní poměřují své síly v devíti sportovních disciplínách, mezi které patří například florbal, atletika nebo volejbal. Organizaci zajišťují Katedra tělovýchovy a sportu UPCE a Univerzitní sportovní klub.

Součástí slavnostního vyhlášení bylo také ocenění nejúspěšnějších sportovců a sportovkyň z řad studujících Univerzity Pardubice, kteří dosáhli vynikajících výsledků ve svých sportovních disciplínách.

Standarta rektora

1. místo Fakulta ekonomicko-správní

Nejlepší sportovci a sportovkyně Univerzity Pardubice v akademickém roce 2025/26

Sportovci úspěšní na AMČR:

JANSOVÁ DOMINIKA (FZS)silový trojboj1. místo
RUNŠTUK TOMÁŠ (FES)silový trojboj3. místo
ONDŘEJ BOŤA (FES) lukostřelba3. místo
ŠMAKAL PETR (DFJP) sprint na divoké vodě C1M 3. místo
ROBIN MACEK (FES)E-SPORT1. místo v G-sportu

Sportovci úspěšní na ČAH v Brně:

ALBERT MOC (FES)plavání 200 m polohový závod1. místo
 plavání 100 m BF1. místo
 plavání 50 m motýl2. místo
 plavání 50 m BF2. místo
BARBORA VENCÁLKOVÁ (FES)plavání 400 m volný způsob1. místo
ONDŘEJ FRIES (DFJP)nohejbal dvojic 1. místo
 nohejbal trojic2. místo
ONŘEJ ČERNÝ (DFJP)nohejbal dvojic1. místo
LUKÁŠ KOTYZA (DFJP)nohejbal trojic2. místo
PETR ŠMAKAL (DFJP)paddleboarding – sprint1. místo
 paddleboarding – technical race2. místo
NATHAN SAPALY (FES)basketbal 3x32. místo
NIKOLA SAPALY (FES)basketbal 3x32. místo
ONDŘEJ KOČVARA (FF)basketbal 3x32. místo
MATĚJ HANUŠ (DFJP)basketbal 3x32. místo
„TAKE ME HOME“pohybová skladba1. místo

Sportovci úspěšní na dalších významných soutěžích:

UNIS

ANEŽKA SÁDOVSKÁ – atletika, hod kladivem: 1. místo na MČR do 22 let a 3. místo v mezistátním utkání U23 ČR–Maďarsko–Polsko–Ukrajina (nově v UNIS)

JULIE ZÁRYBNICKÁ – judo: 1. místo, ME U23, Kišiněv (Moldavsko), 1. 11. 2025 – mistryně Evropy do 23 let, kategorie do 78 kg. 

LUCIE ZÁRYBNICKÁ – judo: 2. místo na Senior European Cup v Dubrovníku a následná kvalifikace na ME seniorů.

PAVLA KVASNIČKOVÁ – atletika: 2. místo na halovém MČR dospělých na 200 m (23,34 s)

FRANTIŠK HOJKA – MTB XCO: 3. místo na MČR Elite.

JEDNOTLIVCI

ADAM LUKEŠ – basketbal: hráč A-týmu BK KVIS Pardubice, 2. místo v nejvyšší české soutěži, v sezoně 2025/2026 člen týmu včetně play-off; bývalý mládežnický reprezentant ČR.

ŠPÁNIK MICHAL  (FEI) – futsal, 4. místo na Akademickém MS ve futsalu

HROMEK LUKÁŠ (FES) – futsal, 4. místo na Akademickém MS ve futsalu

MATĚJ BENEŠ – lední hokej: reprezentační výběr Univerzitní hokejové ligy a výjezd do USA, kde nastoupil proti týmům NCAA. 4 místo FINAL FOUR RIDERS

MATĚJ KUBELKA – kulturistika: 4. místo v klasické kulturistice na Mistrovství Čech dorostu a juniorů 2026

ŠTĚPÁN MÍŠEK (FES) – fotbal, hráč FK Pardubice a reprezentant ČR U20.

Published: 12.11.2026

Jak funguje umělá inteligence a jak ji využít při tvorbě vlastních projektů? To poznali žáci a žákyně středních škol na workshopu Build Your AI, který se uskutečnil 11. listopadu 2026 na Fakultě elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice v rámci festivalu DNY AI.

Pod vedením lektora Dominika Štursy se účastníci seznámili s možnostmi umělé inteligence a především si prakticky vyzkoušeli, jak s její pomocí vytvořit vlastní projekt. Workshop nabídl prostor pro experimentování, kreativitu i objevování nových technologických možností.

Cílem setkání bylo přiblížit středoškolákům svět umělé inteligence srozumitelnou a praktickou formou a ukázat jim, že AI není jen téma budoucnosti, ale technologie, se kterou mohou sami aktivně pracovat už dnes.

Published: 10.11.2026

Pátek 6. listopadu se nesl ve znamení významného milníku pro naše nové studentky a studenty. Během slavnostní imatrikulace byli oficiálně přijati do akademické obce fakulty a vykro­čili tak na svou novou cestu vysokoškolským studiem.

Imatrikulace patří k důležitým akademickým tradicím, které symbolizují vstup do nové etapy vzdělávání. Pro studentky a studenty prvních ročníků představuje slavnostní okamžik spojený se složením imatrikulačního slibu a symbolickým potvrzením jejich příslušnosti k akademické obci fakulty. Připomíná také hodnoty a tradice akademického prostředí, jehož jsou nyní součástí.

Novým členům naší akademické obce přejeme, aby se jim na fakultě dařilo, aby studium naplnilo jejich očekávání a přineslo mnoho inspirativních zkušeností. Ať je jejich vysokoškolská cesta plná zajímavých poznatků, osobních úspěchů, nových přátelství a příležitostí k rozvoji.

Všem studentkám a studentům prvních ročníků přejeme úspěšné studium a srdečně je vítáme na naší fakultě!

Published: 05.11.2026

Mgr. Jaroslav Marek, Ph.D., byl s účinností od 1. listopadu 2026 jmenován docentem v oboru Zpracování signálů a dat. Jmenování předcházelo habilitační řízení před Vědeckou radou Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice, jehož součástí byla obhajoba habilitační práce „Pokročilá statistická inference a odhady při modelování dat“ a habilitační přednáška „Nejistoty astronomických výpočtů Tobiase Mayera“.

Habilitační práce propojila pokročilé metody statistického modelování a regresní analýzy s konkrétními úlohami v geodézii, metrologii i dalších technických, přírodovědných a společenských oborech. Vedle současných postupů se věnovala také historickým kořenům statistických a regresních metod, zejména myšlenkám Tobiase Mayera a Ruđera Boškoviće, a ukázala jejich význam pro moderní zpracování měření a dat.

Jaroslav Marek se na Fakultě elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice dlouhodobě věnuje pedagogické a vědecké činnosti v oblasti matematické statistiky, regresního modelování, zpracování dat a metrologie. Je autorem více jak 100 vědeckých článků publikovaných v domácích i zahraničních odborných časopisech, 4 tištěných skript a řady elektronických výukových materiálů. Dosud vedl 56 bakalářských a 25 diplomových prací a podílel se na řadě výzkumných i pedagogických projektů.

Jeho odborný profil doplňuje zájem o historii matematiky, matematickou lingvistiku, matematickou estetiku a digitální umění. Ve své práci tak propojuje matematiku, informatiku a metrologii s praktickými aplikacemi i s širšími historickými a mezioborovými souvislostmi.

Jmenování doc. Jaroslava Marka představuje významný milník v historii Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice. Jde o první habilitační řízení uskutečněné na fakultě a zároveň o první jmenování docenta v její historii.

Gratulujeme k významnému profesnímu úspěchu a přejeme mnoho dalších úspěchů ve vědecké i pedagogické činnosti!

Published: 02.11.2026

Radary přirovnává k netopýrům, žije jimi už od dětství a dnešní svět si bez nich nedovede představit. Vědec a proděkan Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice Tomáš Zálabský spolu se svým týmem vyvíjí nejen radary, které detekují třeba drony, ale zároveň také materiály, které drony pomáhají maskovat proti radarům.

Jak laikům vysvětlujete, co je radar? 

Rád používám přirovnání k netopýrům, kteří se v prostoru orientují pomocí echolokace. Radar funguje na podobném principu, jen využívá elektromagnetické vlny namísto akustických. Vyšle signál do prostoru a čeká, až se od objektu odrazí zpět. Z tohoto odrazu pak dokážeme určit, kde se objekt nachází, jak rychle se pohybuje a případně jeho další vlastnosti.

Jak jsou radary přesné? Stejně jako netopýři?

Přesnost radaru vždy závisí na tom, k čemu je určený. Některé dokážou měřit vzdálenost s přesností až v řádu centimetrů, jiné sledují velký prostor a jejich rozlišovací schopnost může být v řádu jednotek, desítek nebo i stovek metrů. Nejde tedy vždy o co nejjemnější detail, ale o přesnost dostatečnou pro konkrétní účel – jinou potřebujeme pro detekci dronů na krátkou vzdálenost, jinou pro sledování letadel a jinou pro automobilové aplikace.

Kde všude radary využíváme? 

Možná překvapivě se s radarem setkáváme i tam, kde bychom jej vůbec nehledali. Malý mikrovlnný radar může například otevírat automatické dveře, rozpoznávat pohyb nebo přítomnost člověka v budově a řídit podle toho osvětlení či vytápění. Moderní radary dokážou bezdotykově sledovat dýchání a srdeční činnost, rozpoznat pád seniora nebo pohyb ruky. Využívají se také k měření výšky hladiny v nádržích a silech, sledování rychlosti a trajektorie míče nebo při georadarovém průzkumu, kde odhalují objekty ukryté pod zemí, ve stěnách či pod vozovkou. V automobilech pomáhají radary například adaptivním tempomatům, hlídání okolí vozidla nebo moderním autonomním asistenčním systémům. Známé jsou samozřejmě i policejní radary pro měření rychlosti. Velmi důležité jsou radary v letectví, kde pomáhají sledovat provoz a zajišťovat bezpečnost. A podobně je najdeme i v námořní a říční dopravě, kde slouží k navigaci lodí, sledování překážek nebo bezpečnému pohybu za zhoršené viditelnosti. A samozřejmě, když sledujeme počasí v mobilní aplikaci, díváme se na data z meteorologických radarů.

Dokázali bychom bez radarů ještě fungovat? Bez radarové techniky si dnešní svět dokážu představit jen těžko. Výrazně by se zkomplikovalo sledování vzdušného prostoru, řízení provozu, navigace i ochrana kritické infrastruktury. Nebyl by to návrat do úplné minulosti, ale rozhodně by to byl velký krok zpět oproti standardu, na který jsme dnes zvyklí. 

Jakým směrem se výzkum radarů ubírá?

Současné radary jednoznačně směřují k maximální digitalizaci. Důležité je digitalizovat signál co nejblíže anténě, protože právě v datech, která radar přijímá, je schováno obrovské množství informací. Velkým trendem jsou také radary s aktivním elektronicky řízeným anténním polem. U nich se radarový svazek nemusí vychylovat mechanickým otáčením celé antény, ale elektronicky. Radar tak může velmi rychle měnit směr, kam se „dívá“, sledovat více objektů současně, vytvářet více anténních svazků a plnit více úloh najednou.

A možná je také co nejvíce zmenšit?

U řady aplikací, jako jsou automobilové radary nebo mobilní systémy, je miniaturizace velmi důležitá. Ale u radarů pro sledování velkého prostoru stále platí fyzikální limity. Takže pokud chceme vidět daleko, spolehlivě a s dobrou přesností, potřebujeme dostatečně velkou anténu, výkon a kvalitní zpracování signálu. Moderní radar tedy nemusí být nutně jen menší. Měl by být hlavně chytřejší, rychlejší, úspornější a schopný přizpůsobit se konkrétní situaci. Takzvané víceúčelové radary dnes dokážou například sledovat vzdušný prostor, vyhodnocovat různé typy objektů a podle jejich důležitosti přizpůsobovat své parametry. To je oblast, kde se propojuje klasická radarová technika s progresivním signálovým zpracováním a umělou inteligencí.

Takže radary mají rozhodovací schopnosti? 

V podstatě ano. Snažíme se dělat radary čím dál tím víc adaptivní. Radar může například sledovat úroveň rušení, vyhodnocovat podmínky prostředí nebo rozpoznat, že se v daném směru děje něco důležitého. Podle toho může měnit způsob, jakým vysílá signál, kam směruje anténní svazek, jak dlouho daný prostor sleduje nebo jak nastaví signálové zpracování. Právě schopnost přizpůsobení je jedním z hlavních směrů moderního radarového výzkumu.

A co radary a AI? 

To je jedna z oblastí, kterými se na fakultě intenzivně zabýváme. Umělá inteligence nám pomáhá hlavně při zpracování velkého množství radarových dat – tedy při hledání důležitých objektů, jejich třídění a rozpoznávání. Typickým příkladem může být snaha odlišit dron od ptáků nebo jiných pohybujících se objektů. Druhou oblastí je návrh a optimalizace radarových systémů. AI může pomoci rychleji hledat vhodné parametry, ladit algoritmy signálového zpracování nebo optimalizovat některé části hardwaru. Co dříve trvalo týdny, se dá teď výrazně zkrátit.

Jak je od sebe pomocí radaru odlišit? 

Využíváme takzvaný Dopplerův jev. Pokud se objekt vůči radaru přibližuje nebo vzdaluje, projeví se to malou změnou frekvence odraženého signálu. Podle této změny dokážeme poznat, že se objekt pohybuje, a určit i jeho rychlost ve směru k radaru nebo od radaru. Statické objekty mají naopak Dopplerovu změnu nulovou nebo velmi malou, a proto je možné je pomocí vhodného zpracování potlačit. 

A co poté následuje?

Poté se snažíme pohybující se objekty klasifikovat podle jejich typických vlastností – například podle rychlosti, způsobu pohybu nebo velikosti a fluktuace odrazu. U dronu mohou být patrné pravidelné změny způsobené rotory, zatímco ptáci se pohybují jinak a méně pravidelně. Moderní radary se tedy nesnaží objekt jen zachytit, ale také odhadnout, o jaký typ objektu může jít. V tomto směru jde vývoj rychle dopředu.

Takže musíte být neustále ve střehu a reagovat na to…

Ano, je to velmi dynamický obor. Zajímavé je, že se v mém výzkumném týmu nevěnujeme jen samotným radarovým systémům, ale také materiálům, které mohou radarovou zjistitelnost objektů snižovat. Na jedné straně tedy zkoumáme technologie, které pomáhají malé objekty, například drony, lépe detekovat. Na druhé straně se zabýváme i vývojem materiálů, které drony vůči radarům „maskují“.

Existuje něco, co dnešní radary ještě nedokážou, ale v budoucnu by mohly?

Dnes umíme velmi dobře měřit vzdálenost, rychlost nebo směr objektu. Ale spolehlivě určit, zda jde například o dron, ptáka nebo jiný malý objekt, je ve složitém prostředí pořád náročné. Do budoucna proto očekávám radary, které budou více adaptivní, budou lépe pracovat s umělou inteligencí a budou schopné nejen objekt zachytit, ale také lépe vyhodnotit.

Existuje technologie, která by jednou mohla radary nahradit?

Nemyslím si, že by radary nahradila jedna konkrétní technologie. Kamery, akustické senzory nebo třeba budoucí kvantové senzory mohou být velmi užitečné, ale každý princip má své limity. Radar má stále velkou výhodu v tom, že dokáže pracovat na velké vzdálenosti, měřit rychlost a fungovat i tam, kde optické senzory narážejí na horší viditelnost. Spíš než nahrazení radarů proto čekám jejich propojení s dalšími senzory.  Budoucnost bude podle mě v kombinaci radaru, optiky, umělé inteligence a možná časem i kvantových technologií.

Diskutovaným tématem je dnes obrana a bezpečnost. To jsou oblasti, kde jsou radary asi velmi využívané… 

Radary se velmi často využívají pro ochranu kritické infrastruktury, jako jsou jaderné elektrárny, letiště nebo průmyslové areály, kde pomáhají sledovat nežádoucí objekty, například drony. Velmi důležitou roli mají v protivzdušné a protiraketové obraně. U rychle se pohybujících objektů totiž rozhodují sekundy. Radar má oproti optickým systémům a kamerám výhodu v tom, že dokáže pracovat na dlouhé vzdálenosti a měřit polohu a rychlost objektu. Dokáže tak včas zachytit letící raketu, čímž získá protivzdušná obrana cenný čas na vyhodnocení situace, reakci a případné zneškodnění hrozby.

To už je dnes také zautomatizované? 

Do značné míry ano. Radar sám o sobě nerozhoduje izolovaně. Je součástí širšího systému, který data z radaru vyhodnocuje, propojuje je s dalšími informacemi a předává je do velitelského nebo řídicího centra, které vydává pokyn například k odpálení protirakety, která má hrozbu zneškodnit. Automatizace pomáhá především urychlit zpracování dat, sledovat více objektů současně a doporučovat další kroky. U zásadních rozhodnutí ale stále zůstává důležitá role člověka.

Liší se technologie, které využívají například státy NATO, oproti těm, které mají k dispozici země blízkého východu?

Rozdíly jsou hlavně v technické úrovni konkrétních systémů, například v anténách, citlivosti, digitálním zpracování, odolnosti proti rušení nebo schopnosti propojit radar s dalšími systémy. Nedá se ale jednoduše říct, že jeden region má vždy lepší techniku než druhý. Záleží na konkrétní zemi, výrobci, generaci systému i účelu, pro který je radar určen. Evropa, Spojené státy i Izrael patří v radarových technologiích ke světové špičce. A Česká republika má v tomto směru velmi silnou tradici, včetně firem a výzkumných pracovišť v našem regionu. To je něco, na co můžeme být právem hrdí. 

Děláte svůj výzkum častěji v terénu nebo v laboratoři?

Je to kombinace. Často pracujeme v laboratoři – navrhujeme algoritmy, zpracováváme data, vyhodnocujeme měření a připravujeme experimenty. Vyrážíme ale i do terénu, jelikož radarové systémy je potřeba ověřit v reálných podmínkách. A někdy jsou z toho zajímavé zážitky.      

Podělíte se s námi o nějaký?

Jedním z nejsilnějších zážitků pro mě bylo testování systému pro vrtulníky, který má detekovat překážky. Cílem bylo pomoci pilotům lépe rozpoznat například vedení vysokého napětí, stožáry nebo jiné překážky, které mohou být při zhoršené viditelnosti velmi nebezpečné. A protože podobný systém nejde ověřit jen v laboratoři, museli jsme ho testovat přímo v reálných podmínkách. Díky tomu jsem měl možnost několikrát letět ve vrtulníku Mi-171. To byl opravdu nezapomenutelný zážitek – a zároveň chvíle, kdy si člověk naplno uvědomí, že technologie, kterou vyvíjí, může mít v praxi skutečný význam.

Jak jste se dostal k výzkumu radarů?

Vybavuji si, že mě radary zaujaly už na základní škole. Přečetl jsem si tehdy článek o Tesle Pardubice a o systému Tamara, který patřil mezi světově unikátní pasivní sledovací systémy. Fascinovalo mě, že něco takového vznikalo právě v Pardubicích. To mě začalo strašně zajímat a řekl jsem si, že to je obor, kterému se chci jednou věnovat.

A vyšlo vám to.

Měl jsem štěstí. Ještě jako student Univerzity Pardubice jsem potkal pana profesora Pavla Bezouška, který byl vedoucím výzkumu radarové techniky právě v Tesle. Díky němu jsem se k radarům dostal odborně a už diplomovou práci jsem zaměřil na radarové systémy. Na fakultě jsem pak zůstal a dnes se snažím nejen dělat výzkum, ale také k tomuto oboru přivádět další studenty.

O radarech mluvíte s velkým nadšením, předáváte studentům i to?

Snažím se. Myslím, že technika se studentům nejlépe ukazuje na konkrétních příkladech. Proto pro ně pořádáme exkurze, zapojujeme je do měření, laboratorních úloh i projektů s praxí. Je skvělé, když student nevidí jen rovnici na tabuli, ale může si sáhnout na anténu, podívat se do bezodrazové komory nebo navštívit firmu, kde se radarová technika skutečně vyvíjí a vyrábí. Právě spolupráce fakulty s místními firmami, jako jsou ELDIS a RETIA, je pro studenty obrovská příležitost. Vidí, že to, co je učíme na fakultě, má reálné využití. A často zjistí, že špičkové technologie nevznikají daleko někde ve světě, ale přímo tady v Pardubicích.

Co vás na radarech fascinuje i po letech práce nejvíc?

Asi to, že radar člověku umožňuje dívat se na svět jinak. Spojuje se v něm fyzika, matematika, elektronika, programování i AI. Zároveň je to obor, který se stále rychle vyvíjí a stále více se propojuje s umělou inteligencí a výzkumem nových typů materiálů. 


Ing. Tomáš Zálabský, Ph.D. 

  • Dlouhodobě se věnuje výzkumu radarových systémů, digitálnímu zpracování signálů a anténním a mikrovlnným systémům.
  • Na FEI působí jako proděkan pro vědu a tvůrčí činnost. Jako vědec se podílí na rozvoji výzkumu v oblasti radarových technologií, 
  • bezpečnostních aplikací a spolupráce s průmyslovými partnery.
  • V roce 2025 získal Cenu rektora Univerzity Pardubice za dlouhodobý koncepční výzkum v oblasti moderních radiolokačních systémů, 
  • mikrovlnných komponent a pokročilých metod signálového zpracování.
  • Ve volném čase je nejraději s rodinou, kterou vnímá jako svou největší oporu. Společně vyráží na výlety a turistiku.

TEXT Veronika Sejkorová Skřivanová, Lada Součková : FOTO Adrián Zeiner

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.

Published: 02.11.2026

Naše studentka Bc. Nicol Jachanová se umístila v soutěži v bakalářských a diplomových prací IEEE - Československá sekce, v rámci MTT/AP/ED/EMC. V konkurenci absolventů mnoha univerzit obsadila 3. místo! 

Ocenění získala za svou bakalářskou práci „Přístupová jednotka pro vstup do zabezpečené oblasti“. Vedoucím práce byl Ing. Luboš Rejfek, Ph.D.

Máme radost, že práce našich studentů získávají uznání i mimo naši univerzitu. Gratulujeme k úspěchu a přejeme mnoho dalších skvělých výsledků!

Published: 02.11.2026

Točí filmy, aby rozvířila diskusi. Za projekt Naděje, který se věnuje duševnímu zdraví mladých lidí, získala studentka Fakulty filozofické Dominika Olivová medaili hejtmana Pardubického kraje. „Mladým lidem chybí schopnost se zastavit. A klid,“ říká. A otvírá i další témata. Její nejnovější filmy řeší budoucnost lidstva s AI nebo spojení religionistiky s hokejem.

Co podle vás mladým lidem dnes nejvíce chybí?

 Schopnost se zastavit, být tady a teď. A klid. Jsme přehlcení obrovským množstvím informací a úkolů. Místo chvíle ticha si často ihned nandáváme sluchátka a zahlcujeme se třeba hudbou. Mám pocit, že pořádně neznáme sami sebe, protože jsme přehlcení vjemy z okolního světa. Další problém vidím v hloubce vztahů. V této zrychlené době nemáme tolik prostoru se vídat s přáteli a blízkými a trávit s nimi čas hodnotně a kvalitně. Nemáme čas se hlouběji bavit o svých pocitech a emocích, což se na vztazích odráží.

Mladí lidé jsou dnes označovaní za generaci sněhových vloček. Co si o tom myslíte? 

Naše generace je možná citlivější, což je ale pochopitelné vzhledem k tomu, co se děje ve světě. Ale není to určitě argument k tomu téma duševního zdraví a jeho důležitost shazovat. Duševní problémy tu byly vždy a týkají se všech generací.

Dnes o nich ale umíme více mluvit. A to i ve veřejném prostoru.

Určitě si téma duševního zdraví v posledních letech ukusuje více a více pozornosti a přestává být tabu. Ve školách si všímám nástěnek o duševním zdraví a podobně. A není to jen o institucích, ale třeba prakticky ve všech seriálech na Netflixu je alespoň jedna postava, která má nějaký duševní problém. Někteří influenceři točí na sociální sítě podrobná videa o duševním zdraví, vyprávějí svůj příběh o tom, jak šli poprvé k psychologovi nebo psychiatrovi. To také napomáhá tomu, aby se téma posouvalo a častěji otevíralo.

Jak se s tématem duševního zdraví vypořádávají školy? 

Pracují s ním dostatečně? Mnoho škol už intenzivně pracuje na tématu duševního zdraví, co se týče prevence, a to právě zmiňovanými nástěnkami nebo různými besedami s odborníky. Pedagogové se ale bohužel dostávají do náročných situací v případech, kdy má některý jejich žák závažné psychické problémy. V tu chvíli musí učitel skloubit roli běžného pedagoga, který vede výuku, a částečně i odborníka na duševní zdraví, přestože jím vlastně není. 

Co by českému školství v tomto směru pomohlo? 

Určitě by to bylo právě využití většího množství odborníků. Nemluvím jen o školních psycholozích, ale o navýšení počtu studentů psychologie a s nimi pak dostupných odborníků. Aby se k mladým lidem dostávala odborná pomoc rychleji. My se tu totiž snažíme o prevenci, ukazujeme dětem, že problémy se dají řešit odbornou pomocí, ale ony na ni pak čekají několik měsíců. 

V jakém momentu jste si řekla, že pomůžete tomu, aby se o duševním zdraví mluvilo víc? 

Celá myšlenka vznikla čirou náhodou během hodiny angličtiny, kde jsem o tom diskutovala se svojí spolužačkou. Předcházelo tomu ale mnoho impulsů. Jedním byla moje účast na psychologické olympiádě, kde jsme zhlédli představení o mladé dívce, která kvůli šikaně spáchala sebevraždu. Dalším třeba to, že jsem měla spolužačku, která měla psychické problémy a hodně jsem to s ní prožívala. Takže jsem viděla na vlastní oči, jak velké to téma je. A filmová tvorba mi byla vždycky nějakým způsobem blízká, tudíž z toho vznikl právě projekt Naděje. 

Můžete svůj projekt a film více představit?

Jedná se o studentský film, který reflektuje téma duševního zdraví a sleduje osudy tří dospívajících dívek, které se potýkají s těžkými životními situacemi. Na 45minutový hraný film pak navazuje moderovaná diskuze pro žáky a žákyně osmé a deváté třídy základní školy nebo pro první a druhé ročníky střední školy. Cílem zhruba dvouhodinového programu je otevřít téma duševního zdraví. 

Vy jste téma otevřela ve filmu. To je celkem náročná disciplína.

Ano, v první moment jsem netušila, jak náročné to bude. Myšlenka byla, že podle knihy Co jsme si nikdy neřekli od Yasmin Rahmanové natočíme přibližně desetiminutový film. Rozhodně na začátku nebyla idea 45minutového hraného filmu, který natáčí štáb z filmových škol. Sílu audiovizuální tvorby vidím v tom, že se tam dají autenticky vyobrazit pocity a prožitky. 

Ve filmu jste byla scénáristkou, producentkou, ale zároveň jste i hrála jednu z hlavních postav. 

Co pro vás byla největší výzva? Nejnáročnější byla role producentky. Shánět finance nebo třeba lokace pro natáčení mi přinášelo obrovské množství stresu a nejistoty. A potom asi herectví, protože jsem předtím v žádném filmu nehrála. Moje postava navíc byla na vozíku. Bez vlastní zkušenos- ti pro mě bylo velmi těžké se napojit na někoho, kdo přišel o možnost chodit. Hodně jsem tápala, jak to zahrát, aby to působilo autenticky, nebylo to pro někoho zraňující nebo to naopak nepůsobilo směšně.

Jak jste se na roli připravovala? 

Moc mi pomohl můj strejda, který měl v 18 letech úraz a od té doby je na vozíku. Probírali jsme spolu, jaké to pro něj bylo, co prožíval. A mimo jiné nám pomohl i po praktické stránce, kdy nám pro natáčení půjčil svůj vozík. Když jsem mu pak film pouštěla, měla jsem velký strach, co na to řekne. Ale on potvrdil, že přesně takhle se cítil, že to je zahrané autenticky.

Jak žáci a studenti na snímek reagují? 

Úplně neuvěřitelně. Hned po druhém promítání se jedna studentka svěřila, že jí některé scény připomněly přesně to, co žije. A že si díky filmu začala uvědomovat, že sebevražda není řešením jejích problémů. Nakonec mi poděkovala s tím, že jí projekt otevřel oči. V ten moment jsem věděla, že dělám něco, co má smysl. Většinou jsou žáci z filmu opravdu nadšení a při debatách jsou aktivní. Překvapilo mě, že spousta z nich ví, co je aplikace Nepanikař, která poskytuje zdarma rychlou první psychologickou pomoc a kontakty při psychických problémech. 

Film není jenom o teenagerech, ale i o rodičích. Jsou jejich reakce podobné?

Je pravda, že rodiče a obecně dospělí, třeba i pedagogové na film reagují intenzivněji než studenti. Rodiče totiž třeba až ve filmu poprvé vidí, co dělá jejich dítě, když je zavřené v pokojíčku. Co se mu honí hlavou, když na něj křičí kvůli špatným známkám a podobně. Někteří rodiče po filmu plakali i několik desítek minut a chodili za mnou rozhodnuti, že si půjdou popovídat se svými dětmi.

Projekt jste odstartovala v 17 letech. Co pro vás bylo v takto mladém věku nejtěžší?

Asi ta nezkušenost a nevědomost. Často jsem vůbec netušila, jak se věci mají správně dělat, jak by některé postupy měly vypadat. Čekala jsem, že některé přípravy budou rychlejší, ale nakonec třeba velmi dlouho trvalo jen zařídit lokace pro natáčení – tři byty pro tři hlavní postavy. Některé z nich nám pak vyšly až těsně před natáčením. To bylo dost stresující. Naopak mě překvapilo, že samotné natáčení probíhalo poměrně rychle.

Co byste si přála, aby si lidé po zhlédnutí filmu odnesli?

Asi uvědomění, že téma duševního zdraví se týká všech a že je strašně důležité dbát i na prevenci, ať už se jedná o vztahy, o nějakou sebepéči a podobně. A hlavně, aby mladí lidé, pro které to bylo vytvořené, věděli, že mají naději. Že pomoc existuje a že je to řešení, aby jim bylo lépe.

Jak se staráte o vlastní psychiku vy?

Hledám zdroje, které mi doplňují energii. Těmi jsou hudba a příroda. Když je toho na mě moc, jdu se projít do přírody nebo si zahraju na housle či piano.

Za Projekt Naděje jste převzala medaili hejtmana Pardubického kraje, která se uděluje osobnostem za mimořádný přínos regionu. Co to pro vás znamená?

Bylo to potvrzení, že projekt naplnil svůj hlavní záměr – je hotový, funguje a otevírá téma duševního zdraví mladých lidí napříč celou republikou. Zároveň je tato cena pro mě srdeční záležitostí. Můj dědeček ji dostal před čtyřmi lety za svůj celoživotní přínos v hudbě, tudíž jsme tu chvíli prožívali celá rodina společně. On ocenění dostal, když mu bylo 90, a já ve 20. Dlouho jsme to spolu probírali a bylo to dojemné. 

Letos jste se zapojila do univerzitního projektu Rozjeď to, díky kterému jste natočila další film. O čem je?

Je to krátkometrážní dokumentární snímek, který pojednává o tom, jak AI změní budoucnost lidstva. Nejdříve jsem se ptala lidí v ulicích Pardubic napříč generacemi na to, čeho se ohledně AI obávají, zda vidí nějaké přínosy, jestli ji využívají a podobně. Potom navazuje konverzace s akademiky z Fakulty filozofické naší univerzity, kteří vizi budoucnosti doplňují odbornými poznatky, a také konverzace s umělou inteligencí samotnou.

To je po duševním zdraví úplně jiné téma… 

Ale je to opět téma, které hýbe společností a které se dotýká všech oblastí a sfér.  Souvisí i s oblastí duševního zdraví a mezilidských vztahů, jelikož mnoho lidí s AI konzultuje své osobní problémy a existují dokonce případy, kdy lidé s AI navázali romantický vztah. 

Jaké všechny otázky film otevírá?

Například co se s námi, lidmi, bude dál dít, jak se bude proměňovat naše kritické myšlení, jak se budeme přeměňovat jako společnost. Zároveň řeší otázky kyberbezpečnosti a schopností rozpoznávat dezinformace a podobně.  Dokument obsahuje také otázku hodnoty člověka – jak najít svoji hodnotu, když budeme mít technologii, která je inteligentnější než my. 

Vy jste studovala střední zdravotnickou školu, ale na UPCE studujete Religionistiku. Proč taková změna?

Religionistiku jsem šla studovat tak trochu náhodou, ale byla mi blízká proto, že jsem se v 15 letech nechala pokřtít a téma náboženství, spirituality a podobně mi přišlo velmi zajímavé. A musím říct, že je to opravdu skvělý obor. Člověku pomáhá odhalovat obraz nejen jeho samotného, ale i celé společnosti. Zároveň mě překvapilo, jaké možnosti nabízí, protože mám příležitost rozvíjet svou filmařskou tvorbu, což je oblast, které se chci věnovat. Chci využívat film jako prostředek k otevírání společenských témat. 

 Váš nejnovější film se dotýká právě religionistiky…

 Ano, v předmětu Náboženství a populární kultura jsme diskutovali o sociologii náboženství, ale i o tom, jak se některé formy náboženství mohou promítat do různých kulturních akcí nebo třeba do sportu. Moje spolužačka ze střední školy je obrovská hokejová fanynka. Šla jsem s ní na zápas a snažila jsem se tam zachytit různé symboly a prvky z religionistiky a sociologie. Natočila jsem asi 130 záběrů situací, reakcí a pokřiků. Potom jsme spolu vedly rozhovor o tom, co pro ni hokej znamená. Ve filmu chci zkusit ukázat, že i hokej může pro někoho přesáhnout definici koníčku a stát se smyslem života. A to má kořeny jak v religionistice, tak v sociologii. 

Mají hokej a náboženství nějaké společné symboly?

Silné je téma totemismu. Lidé vlastní dresy, pokřikují různé chorály a mezi nimi létají všechny možné vlajky. Netýká se to jen stadionu, promítá se to i do jejich domácností, kde mají dresy vyvěšené, tudíž ho uctívají i ve svém domácím prostředí. Zápasy jsou pro ně něco posvátného, něco naprosto výjimečného. Sami říkají, že emoce a pocity, které zažívají třeba při gólu, nezažívají při ničem jiném.

Co byste vzkázala 17leté Dominice, která stála na počátku prvního projektu?

Ať se nevzdává. Ať je připravená na to, že přijdou překážky, ale že všechno stojí za to, protože to pomůže mnoha mladým lidem. Hlavní, s čím člověk odejde, je zkušenost. A ta pramení z toho, že se člověk prostě nevzdá a jde dál.

TEXT Veronika Sejkorová Skřivanová, Lada Součková : FOTO Adrián Zeiner

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.